Zdroj: http://www.fidak.cz/2009/kola-francie • Vydáno: 15.9.2014 9:23 • Autor: fida
Francie - kola - 2009 - Účastníci Fída, ml. Fída, Yenda, Mišák, Honza, Jarda, Roman
Pátek 7.8. Kladno - Rheinau ( Francie) 656 km
Sraz byl určen na 17 hod. Dorazili jsme včas a tak jsme celkem v klidu a pohodě navázali kola do Atleta. Zkontrolovaly se zásoby piva, jídla a ostatního potřebného materiálu. „ Co ta vrtačka, bude se hodit?", povídá Yenda jen tak: „Určitě Atlet jí uveze,"odpověděl Zděnda:„Beru sebou celou údržbářskou brašnu, bude se určitě hodit," a hodil do auta tašku a malý svěrák. Odjezd byl naplánován na 18 hod.„Nemáme dresy,přijedou až po sedmé,"smutně konstatoval mladej Fída.„Tak to je dobrý čas si dát několik piv,"zaječel Mišák. Odlehčil tak situaci a s pivem se načala první slivovice. Pěkné a vkusné dresy s logem Klempířské prvky Zdeněk Fiedler opravdu dorazily a v 20,45 hod jsme vyrazili směr Plzeň a dále přes Německo do Francie. Cestou zněly různé hudební žánry. Největší úspěch mělo ale CD od pana pitomce Záviše. Drsné, úderné a jadrné texty nás provázely po většinu cesty. Moc jsme se nasmáli a řvali jsme smíchy, až nám tekly slzy. Honza, který slyšel píseň „Já na vojnu nepudů, já to ......,"poprvé dupal a řval.„To je hovado, dej mi další pivo, to se musím naučit." Tak jsme se řehtali, konzumovali, a cesta ubíhala v dobré náladě. Kolem druhé hodiny ráno jsme zaparkovali na pěkném parkovišti na francouzském území. Nevím, jak jsme kdo pozdravil tuto zemi, ale Roman zdvihl obě špinavé nohy až na palubní desku a vydal hrdelní výkřik: „Románek z Kukliku zdraví Francii." Pak jsme si dali noční pivko a s písní Já na vojnu nepudůůů, se šlo se spát.
První nocování - Rheinaur Francie
Já na vojnu nepudů já to ..
já na vojnu nepudů, já to ..
Rozkazy poslouchat, mozek si porouchat
v noci stát na stráži, ó to mě uráží
Vstávalo se kolem osmé hodiny. Nebe bylo šedivé a nedávalo moc naděje na pěkný den. Lehce pochmurnou náladu pozvedl Yenda. Jak otevřel oči prohlásil: „ Tak já jsem chrápal vedle kvalitního hovna, nejen že jsem si vedle něho lehnul, ale já jsem se i vněm vyválel." „To budeme mít štěstí celý týden," prohlásil Mišák a všichni jsme se hlasitě zasmáli. Roman podal Yendovi kafe s rumem a povídá:„Ten rum má lepší vůni než ten tvůj posranej spacák." Snídaně proběhla v pohodě a náčelník všechny seznámil, kam se pojede a co je v plánu. Roman doplnil ranní poradu informací, že objevil pěkné koupání. Zmínka o jezírku urychlila balení a za chvilku jsme spatřili kouzelné jezírko skované v malém pískovcovém lomu. Zařvali jsme radostí a všechny svršky šly okamžitě dolů a hurá do vody. Řičeli jsme slastí a moc jsme si lebeděli. Najednou přišel Yenda a hodil několik piv do jezírka. Zvolal:„Hrajeme hru,chyť si svého kapříka," a vrhnul se po hlavě lovit svého studeného gambáče.
Po hromadném ujištění,jak je krásně na světě jsme ve výborné náladě v 9.40 odjížděli do městečka Selestat, které je součástí Alsaské vinné cesty. Zde byl naplánovaný první start etapy.V půl dvanácté už za slunečného počasí si děláme společnou fotku a vyrážíme na nejoblíbenější památku v Alsasku Haut Koenigsbourg. Hrad se vypíná k nebi nad pěknou vesnicí St- Hipolyte. Ze začátku cesta vedla mezi slunnými vinicemi a pak už jen po silnici stále nahoru. Jedenácti kilometrový kopec s 500 m převýšením nám dal hned v úvodu pěkně zabrat. Bylo tam místy až 12% stoupání, na začátek velice slušný nářez. Mišák s Yendou zvolili vlastní přímou cestu lesem. Kolem poledne se už kocháme nádherným pohledem do širokého údolí na vinařské vesničky a vinohrady. Jsme uchváceni mohutnými hradbami středověkého hradu s padacím mostem. Když dopíjíme druhé vychlazené pivo kluci se najednou vynoří z houští odkudsi zdola strašně špinaví a odření. Yenda se chechtal a Mišák strašně klel. Měl zadřený kamení a hlínu všude, kde se dalo a vypadal jako když prolejzal kanály. Ještě že němečtí turisté neuměli česky, ale asi rozuměli co nám chvatně sděloval. Strašně se smáli. Zírali na ně, jak Démon na práci a chtěli se s klukama vyfotit.„Tolik prachů nemáte, tupí Germáni,aby jste se mohli s námi fotit," prohlásil Mišák a chopil se podaného piva a začal nás seznamovat s útrapami jejich cesty. Jarda si mezi tím jen tak odskočil na hrad na prohlídku arkádového nádvoří. Ostatní netrpělivě čekali na jeho návrat.„To si z nás děláš kozy, my tady čumíme a ty si chodíš po hradbách".
Dostal vyplísněno od všech cyklistů, když se po hodině objevil. „Bylo to fajn a dám vám všem krásné foto středověké studny, a večer vám budu vyprávět, jak místní šlechta zatočila s neposlušným mlynářem," něžně odpověděl a otevřel si v klidu pivo. Cesta dolů neměla chybu. Sjížděli jsme serpentinami do široké krajiny a malebných vesniček. Dvacetikilometrový sjezd dolů do údolí mezi vinicema byl odměnou za vynaložené úsilí.Během necelé hoďky jsme byli před branami kouzelného historického městečka Ribeauville. Městečko jsme prošli jedním dechem. Je to nejnavštěvovanější místo v této oblasti a je pokladnicí středověkých renesančních domů. Na každém kroku se bylo na co dívat. Hrázděné barevně pestré domy, všelijaké věžičky a úzké uličky v nás probouzely libé pocity. Pouliční umělci zpívali, tancovali, malíři malovali a do toho krásně svítilo slunce. Skvělou atmosféru jsme si užívali asi dvě hodiny a pak jsme na kolech vyjížděli dále směr Colmar. Po deseti km Mišák píchnul a tak jsme všichni navázali kola a Atletem jsme dojeli do centra alsaského vinařství. Colmar je nejzachovalejší město v Alsasku. Místní hrázděné domy jsou vznešené ba přímo monumentální. Město protínají vodní kanály, po kterých projíždějí výletní loďky s turisty. Starobylé město s úctyhodnými domy byly pastvou pro oči i srdce. S velkým potěšením jsme si vychutnávali poklidnou atmosféru odpoledního města. Prohlédli katedrálu St. Martina a vzácný Isenheimský oltář.
Kolem 17.30 jsme vyrazili směr Mulhouse a dál směr Grenoble. Našli jsme si spaní na krásné zelené pastvině vedle malé říčky, která snad ani neměla jméno. Dobrá večeře a večerní koupel nám všem udělala dobře. Moudré řeči se vedli do půlnoci a po té jsme ulehli pod hvězdnatou a teplou noční oblohu.
bůhvíco to asi bylo za svině
lízaly se dvě panenky v rybníce
utopily se jak štěnice.
Je ráno a přesně ve chvíli, kdy na pastvinu přijel sedlák na traktoru vstáváme. Ze spacáků jsme vylejzali postupně a každý si liboval, jak se krásně vyspal. Silná ranní rosa měla na svědomí, že jsme měli všichni spacáky pěkně zvlhlý. Sušení šlo velmi rychle,neboť slunce už bylo vysoko nad obzorem. Nedaleko od nás na pastvině se pásli volně pobíhající koně. Mišák se na ně dlouze zadíval a básnicky pravil:„Jsou krásní, ti i oni," Pak se zahleděl na jednoho hřebce a s obdivem špitnul:„Ten má ale silný nohy." Na to mu ml.Fíďák odpověděl:„Ty by jsi dneska potřeboval,až se budeš drápat do toho strašnýho kopce," a podal pivo pivochtícímu Mišákovi. Slunný den se nesmí promarnit a tak jsme vyrazili.
Koně na pastvině
Pastvinu jsme opouštěli volnou jízdou kolem ohrady. Koně se tu pásli podél cesty. Roman zastavil a mírně zahoukal, doufaje,že pochopí a poběží. Koně nic. Staženým okýnkem na ně zavolal hyjéé! Domnívajíce, že tímto slovem se uvádí kůň do pohybu. Ale ukázalo se,že zvířata byla vychována jinak. Pásli se dál. Nehnuli se po celou dobu.„Třeba jsou dřevění," pravil náčelník.„To by ale nestříhali ušima,"odvětil Jarda. Stáli i když jsme odjížděli.Tak jsme jim zamávali a vyrazili směr Grenoble k ikoně Tour de France Alpe ď Huez. Cesta ubíhala svižně a my jsme pozorovali krajinu a poslouchali Záviše. „Mám hlad, a také bych si dal kafe," pronesl Yenda. „Uděláme silnou polévku," odvětil Honza. Zrovna jsme jeli kolem řeky Rhone, vybrali jsme si pěkné místo vedle opuštěné úzkokolejné tratě a začalo se vařit. Polévka typu to tam dej a tohle taky, ještě kousek špeku a hodně česneku, nalila sílu do každého z nás. V každém byla cítit určitá nervozita před výjezdem na kopec s obtížností 4 v cyklistické stupnici Tour.
Před startem na Alpe d Huez, Bourg d Oisans
Před jedenáctou hodinou jsme dorazili na start etapy na parkoviště v městečku Bourg d´ Oisans. Bylo mírně pod mrakem, což se v ten moment zdálo, jako malá výhoda. Kopec dlouhý 14 km s převýšením 1120 m vzbuzoval obrovský respekt. Yenda, Mišák a Jarda nevěděli co je čeká. Zubili se a řehtali se, jak koně. V jedenáct hodin se vyrazilo na kopec. Zděnda s Honzou se rozhodli, že si dají několik km na rozcvičku, aby měli správnou teplotu a vyrazili opačným směrem si zahřát svaly po rovině. Ostatní se vydali společně zdolat 22 zatáček, které vedli na vrchol cíle Alpe d Huez. Jarda pořád něco montoval a nervozita mu koukala i z ventýlků. Malinko se opozdil a vydal se na cestu sám. Ale kudy? Mladej Fída s Honzou jeli do leva a kluci doprava. „Ty mě chtěli doběhnout, ale já jim na to neskočím." Asi takhle uvažoval a dal se opačným směrem. V klidu si jede a stále mu v podvědomí něco říká, kdy už přijde ten krpál. Kopec nepřicházel, ale najednou slyší vyhrávat muziku. „ Asi mě chtějí přivítat, to je od nich hezké."Všude plno lidí až padaj z chodníků, vyvěšené prápory a mávající davy lidí. Najednou dostává studenou sprchu z hasičské stříkačky a dopadají na něj konfety všech barev a velikosti. Než se vzpamatuje dostává druhý mokrý zásah z vodního děla. Lidé křičí něco jako hurá. Kladenský Armstrong kyne jásajícímu davu a nechápe co se vlastně děje. Dostal se totiž do městečka, kde místní dobrovolní hasiči oslavovali 100 let od svého založení. Po studené sprše se otočil a jel správným směrem.
,Tak tudy jsme se drápali na vrchol
Cesta do lyžařského střediska trvala něco přes hodinku. Honza s mladým Fíďákem ji zdolali za 1.08 a 1.11 hod. Ostatním to trvalo déle. Mišák opět píchnul. Jarda dorazil s hodinovým zpožděním. V cíli lehce pršelo, byli jsme všichni utahaní, spokojeni, že jsme kopec zdolali. Mišák nemohl popadnout dech a pak spustil. „ Běžte do hajzlu s takovým zkurveným kopcem." Po navázání kol jsme navštívili sportovní obchod, kde jsme zakoupili trika a dresy s logem Tour de France. Společným foto na stupních vítězů slavného závodu jsme se rozloučili se střediskem.
Společně na stupních vítězů, Hotely v Alpe d Huez
Vyrazili jsme si hledat ubytování směr Villard de Lans, který leží v národním parku Du Vercors. Cílem celého dne byl kaňon Gorde de la Bourne.Cesta Atletem měla velký náboj. Víno z la bomby bylo vynikající, zvláště když ho bylo dost. Pilo se pivo, víno a také lahodná kořalka. „ Mišáku, ty jsi vylil pivo," káral sportovce Zděnda. „ Nevylil, ale teď už jo," provinile zahuhlal. „Kde je ten gin s tonikem,"po chvilce žadonil Yenda, „Vzadu, tam není, tak hledej víc, no vidíš že to jde." Zkrátka debata na úrovni. Do toho řičela píseň „Andělooo ty kurvo mokrá držko zkřivená," a nálada byla špičková. Venku byl velice slušnej liják a kadence humoru se stupňovala. Náčelník konzumoval co se dalo a musel ještě dávat pokyny Romanovi kudy kam. Nu - zvládl to. Našel zvláštní způsob, jak oznamovat změnu směru. Opakoval to slovo několikrát a pomáhal si při tom ještě gesty. „A teď doleeeva, néé dopravaa. Doleeva - rozumíššš? Levo je tam!" Zaúpěl nesrozumitelně a mával Romanovi pivem před očima. Vypadal jak pitomec, ale výsledek se dostavil. Jelo se doleva. A dál? Vlastně blíž. Románek nevěřícně kroutil hlavou.„Dejte mi aspoň dvě piva,ať mu začnu rozumět, nebo ať je zticha, já mu nerozumím ani slovo,von snad mluví Schwabachem." I přes tento malý navigační karambol jsme se dostali do správného kaňonu a našli vhodné místo na přespání. V noci jsme dvakrát balili, když nás zkropila malá deštivá přeháňka. Nakonec jsme se dočkali slunečného rána v pohodě.
Tak už dej pokoj a někam si krávo lehni!
Je hokej,hokej,hokej hokej mámo,
zase se naperem a přilezeme ráno,
Spalo se do 9 hod. Při snídani se trochu zhodnotil minulý den. Všem se líbil a neměl chybu. Jen tak dál. Kolem poledne jsme se rozdělili na dvě party. Mišák, Yenda a Jarda se vydali do nedaleké jeskyně zkoumat stalagnáty. Náčelník, Honza a mladej Fíďák vyrazili na okruh 60 km kaňonem. Sraz byl v nedalekém městečku Pont-en-Royans, které je známé kamennými domy zabudovanými do skal nad řekou Bourne. V odpoledních hodinách, když se obě skupiny setkaly, bylo co vyprávět. Každý mlel o tom svém.„My jsme nejdřív jeli 30 km jenom do kopce, samý skály a tunely. Ve vesničce St. Martin jsme si dali vínko a pak už jsme frčeli 30 km kaňonem jenom dolů z kopečka."„ To nic není, my jsme zaplatili 10 Euro vstup do jeskyně, kde nic nebylo, jenom samý krápníky, pustili nám film a byla tam veliká zima. Dali jsme si pivo a pak jsme jeli 20km jenom z kopečka." Po oboustranném ujištění, že si každý přišel na své jsme pokračovali směrem na jih. Jeli jsme pěknou krajinou a stoupali jsme stále výš a výš. Každou chvíli jsme stavěli a z vyhlídky jsme obdivovali hluboký kaňon, nad kterým se zvedají strmé skály zastiňující oblohu. Cesta vedla hrubě vytesanými tunely ve skále a silnicí v tesanou do skalní stěny. Při pohledu dolů se nám často orosilo čelo a dostali jsme žízeň. Jenom Yenda provokoval osud. Lezl na skalní hranu a rozhlížel se do okolí. Náčelník při pohledu na něho jenom řičel:„Kdo tě bude tahat magore, ani kříž ti tam nedáme." „ Když tam hupne, tak zbude víc piva na nás ostatní,."odpověděl Mišák a počítal výšku případného volného pádu.
Pont en Royans
Na jednom pěkném místě jsme si udělali odpolední piknik. Dobrá nálada srčela z každého. Při povelu jedeme dál, nikdo neremcal a pokračovalo se směr město Die. Silnice dál vedla vysoko v horách mezi klečí a rozeklanou krajinou. Při výjezdu z jedné zatáčky jsme zahlédli před sebou jakési cosi, co už míjíme. „Zastav..."Zařičel náčelník. Za chvilku stojíme na malém parkovišti před opuštěnou betonovou stavbou.„ To bude asi vojenská pevnost," prohodili skoro všichni najednou. Okamžitě jsme se vrhli na prohlídku objektu. Z vrcholu betonové pevnosti byl úžasný pohled do otevřené krajiny. Z průvodce jsme zjistili, že to byla významná partyzánská pevnost druhé světové války. Po sjezdu dolů do údolí do vesničky Vassieux jsme zastavili u místního památníku připomínající válečnou minulost. Bylo to něco jako torzo letadla. Chvilku jsme se dohadovali, jak se ti chlapi tam mohli vtěsnat.„Ten památník není velký," povídá Honza. „Asi ta bitva nebyla veliká, možná, že to byla jenom rvačka," odpověděl náčelník a pokračovalo se dál.
Masív Vercors
Spaní jsme si našli u města Die na řece Drome pod krásným ořechem. Pěkná louka vedle silnice a řeky byla velká odměna pro všechny. Koupání a večeře ve stínu ořechu dodávalo celému dni punc ryzosti. Večer, jako vždy se vedly přemoudré kecy, kde by jsme chtěli posedět a popít a čemu všemu připít. Mišák s Yendou se bavili o hvězdách a ostatní, jak bez práce přijít pořádnýmu balíku. Jarda dlouze telefonoval. Zděnda s Honzou vymysleli, že ráno se vrátí na Col de Rousset do výšky 1234m. Vyjedou si serpentiny z údolí na vrchol a zjistí, jak to je doopravdy s délkou tunelu,tam nahoře v horách. Každý se svou myšlenkou usínal v poklidu a míru, jen Jarda stále něco mumlal do aparátu.
jeden kabrousek drápal se druhýmu v prdeli
Vysoukal kule, kule s chobotem jak elefant
ten kabrousek byl jako Pardubice buzerant.
Úterý 11.8. Col de la Chaudiere 82 km
|
|
Ranní potřeba vzbudila skoro každého z nás. Sluníčko už bylo na obzoru a včely hučely, jak to umějí jenom ony. Ranní koupel v řece nám všem udělala ještě lepší náladu. Po vydatné snídani jsme vyráželi za dalším cyklistickým dobrodružstvím. Nebylo kam spěchat, a tak jsme v klidu nasedli na kola a vyrazili na cestu. Aktivní dvojice jela zdolat horský průsmyk a ostatní vyjeli na opačnou stranu podél řeky Dromy k městečku Saillans. Sotva kluci zmizeli Mišák hlásí defekt. Po výměně duše následovala svižná jízda po pěkné silnici asi 20 km.
Fídaci při výšlapu na Col de la Chaudiere
Po té jsme zamířili do horského průsmyku vedoucí na vrchol zdejšího masívu Col de la Chaudiere ve výšce 1047 m. Šlapání na kole bylo dost drsné a hlavně nekonečné. Jeli jsme po silnici, kde do nás pražilo slunce. Každý stín, který přinesl malé ochlazení byl všemi vítán. Cestou nám Roman poskytoval potřebné ochlazení vodou a zaručoval nám pitný režim. Po dvanácti km stoupání na vrchol Mišák opět hlásí defekt. Tentokrát přetrhl řetěz. Supr-turbo-extra mechanik Honza dokázal nemožné. Než jsme vypili dvě piva hlásil: „Je hotovo,Mišáku, a teď můžeš zase dojebat něco jinýho." Tak ho nepouštějte k žrádlu, ten je schopnej zkurvit i ocelovou kouli," pronesl Yenda a polil si dlouze jazyk čerstvě natočenou vodou z nedalekého pramene. Nasedli jsme na kola a zvolna jsme sjížděli z vrcholu horského hřebene dolů do údolí. Teplý vítr nás šlehal do tváří a rychlý sjezd jsme si velice užívali. Po 15 km jsem dojeli do kamenné vesnice, kde už čekal Roman s Atletem. Navázali se kola a jeli jsme do skalního města Montbrum les Bains. Zde v místním Super U se doplnily zásoby, udělaly pěkné obrázky klasického kamenného městečka v Provence.
Zděnda si zakoupil sandály, které někde zanechal. „ Nejsou ti ty boty velký? Zeptal se ho opatrně Yenda. „ Velká bota pasuje každýmu, menší neměli a dostal jsem je skoro zadarmo," odpověděl, a už se s nima mazlil, jako Mišák s kořalkou. Ubytovali jsme se na předem známém místě na řece Touloureanc s výhledem na legendární horu Mont Ventou. Sotva se vypnul motor Roman držel pivo v ruce a spokojeně mručel, jako stará šelma. Ostatní se šli vykoupat do říčky a vedli se dohady co bude k večeři. Dobrá nálada se ještě zvýšila, když večeře byla na stole.
Jarda a Yenda na vrcholu Col de la Chaudiers
Pojídala se kombinace leča,guláše a nějakých zbytků. Bylo to teplé a bylo toho dost. Studené pivo a la bomba dávali důvod ke spokojenosti všem. Při pohledu na děsivou horu jsme vedli diskuse, jaké to bude, až se tam někde v dáli budeme škrábat nahoru. „Já tam nepojedu, seru vám na ty vaše debilní kopce,"důrazně sděloval všem Jarda a otevřel si soukromně svoji láhev kvalitního červeného. „Kam dáme tu zinkovou rakev, až to šlehne se starým Fíďákem?" žertoval nemístně Roman, a usmíval se při tom jako jelito na řezníka. „Já ti dám zinkovou rakev, kořalku mi koupíš a budeš mně vozit zadarmo, až tam vylítnu jak sokolík,"odpověděl starej pes a polil si jazyk pivem. Noc už pokročila a tak jsme zalezli do spacáků a sledovali hvězdnatou oblohu. Na dobrou noc jsme si zavzpomínali na seriál Jen počkej zajíci a hrozně jsme se všemu smáli. Kolem půlnoci už bylo slyšet jenom spokojený funění všech cyklistů a cvrkot cikád.
Cecílie honila je všecky, všecky cecky po dvoře
Středa 12.8. soutěska Touloureanc
|
N |
oc byla klidná a cikády vyzváněly celou noc. Ráno jsme se pozvolna probouzeli různě pohozeni kolem Atleta. Roman, jako ranní ptáče se chopil vařiče a začal připravovat snídani. Pomáhat mu začal Yenda. V tom se probral Mišák se Zděndou. „Hodíme po něm kamenem a on po nás paštikou a pivem," spustili oba ještě ospalým hlasem na Yendu. „A co takhle dobrá polívka," řekl Roman a nesl plnou naběračku ranní pochutiny.a nabízel ji chlapcum, kteří se ještě povalovali ve spacáku. „Mišáku žer, nebo ti poleju to tvoje panděro. Jó, to je ten panáček co vaří nudle v gulášovce," odpověděl Zděnda a chopil se nabízené laskominy. „To není Jim Beam," zaječel Mišák, když na něj přišla řada a opařil si jazyk. Po hodině jsme byli všichni připraveni vnímat okolí a uvařili jsme si dopolední kávu. „Jardo, ty musíš dělat v hrozně výkonný firmě, že ti volají v 9.v 9.20 v 10 a ještě před jedenáctou," konstatoval Mišák směrem k Jardovi, když už asi 20 minut někam telefonoval. Ten jenom mávl rukou a věnoval se plně důležitému hovoru. Vyjeli jsme kolem jedenácté. Atleta jsme zaparkovali, u silnice mezi dlouhou řadu aut. Vzali jsme si la bombu, meloun a něco k jídlu a vyrazili jsme jen tak v triku a plavkách do soutěsky.
Vstupujeme do soutěsky Touloureans
Slunce pražilo a my jsme se pozvolna začali brodit říčkou proti proudu stále dál do vnitra kouzelné skalní rozsedliny. Všude kolem bylo dost lidí,kteří se koupali, nebo jen tak posedávali na kamenech a užívali si slunečného a teplého dne. Také my jsme zvolna kráčeli stále hlouběji do nitra a objevovali jsme bizardní skalní útvary. Asi po hodince vodní turistiky jsme zasedli na pěkném místě a začali jsme konzumovat z la bomby. Kolem nás proudily skupinky mladých holek, které jsme podrobovali přísné kritice. Pro ukrátění chvíle jsme začali stavět kamennou hráz a k tomu jsme pojídali meloun. Zděnda, který si právě vychutnával šťavnatou dužinu stál uprostřed říčky a šklebil se jak Pivrnec na starou. V tom se k němu blížila starší dáma volným krokem a hrozně se na něj zubila. Měla vyvalený oči jak Pučmeloun. Když byla u něj na dostřel, upřeným pohledem a francouzským šarmem pravila: „Bon appetit,". Zděnda jenom polkl a nechápavě odpověděl:„Co chceš babo, ty chceš napít?" V tom jsme se začali šíleně smát, nad jeho konverzací a baba nechápala co se vlastně stalo. Ještě asi hodinu jsme leželi ve vodě a řehtali se, jak Burián ve filmu. V tomto velice příjemném prostředí jsme strávili celý den. Když jsme odjížděli tak si Zděnda hodil do auta na památku dva kameny: bílé, hladké, oblé.
Jedeme bydlet. Nespěcháme, jedeme nejkratší cestou k cíli. Je jasný teplý den a v hájích podél silnice vyzvánějí cikády. Dojeli jsme se na naše tábořiště u řeky. Den se vyhodnotil, jako velice povedený. Udělala se dobrá mňamka a popíjelo se vínko. Aniž by jsme to plánovali dali jsme si tentokrát více vína. A ještě pro jistotu slivovici. Nu řeknu to rovnou - pili jsme na kuráž. Jako když se jde k zubaři. Zítra nás čekala přece velká robota. Psychicky i fyzicky jsme se připravovali na zítřejší tvrdou etapu. Z hory začalo mírně foukat.
Nedá se nic dělat mám kapavku
Nedá se nic dělat mám kapavku
|
R |
áno jsme se probouzeli vyfoukaný od větru, který vál celou noc. Už víme, že Mont Ventoux znamená větrná hora. Sbalený jsme byli rychle a vyjeli jsme do městečka Bedoin, kde byl naplánován start na legendární vrchol. Na startu etapy jsme byli kolem jedenácté hodiny. Oblékli jsme se a s českou vlajkou jsme se vyfotili.
Bedoin, start na Mont Ventoux
Pořád jsme ještě netušili co nás čeká. Jarda si ofotil mapu a vydal se individuálně na výlet do městečka Gordes. Zamávali jsme si a vyjeli jsme každý opačným směrem. Po chvilce jsme dorazili za městečko k nádhernému kulaťáku, který zdobil nápis Mont Ventoux a byl vyzdoben replikou cyklisty. Chvilku jsme se dohadovali, kdo umělci stál jako model. Po ujištění, že to není nikdo z nás jsme si udělali společné foto s plechovým cyklistou a s větrnou horou.
Fída tým , v pozadí vrchol Mont Ventoux
Pomalu jsme se blížili k obávanému kopci, který byl dlouhý 21.5 km. Čekalo nás 1610 m převýšení s průměrným stoupáním 10%. K tomu nám přálo počasí. Na slunci bylo kolem 40º C. Honza s mladým Fíďákem jeli jako fretky. Nasadili tempo a zmizeli kdesi v lesním porostu. Náčelník a Yenda zvolili volnější tempo a pozvolna stoupali nahoru. Mišák se dobrovolně zhostil role trenéra a s společně s Romanem podávali pokyny a osvěžující drinky během cesty až na vrchol. Cesta na vrchol byla dost drsná.
A ještě společné foto na vrcholu
Neskutečné vedro, rozpálená silnice a nekončící kopec vyždímal každého z nás. Cestou na horu nás hnala ale touha zvítězit sám nad sebou, nenechat se porazit. Dojezd na vrchol jsme si vychutnali společně s rozvinutou českou vlajkou.Turisté na vrcholu tleskali našemu výkonu a my jsme se oddávali blaženému pocitu, že jsme to dokázali. Pohled dolů do údolí byl odměnou pro všechny. Úžasný pohled z letadla, ani jsme nemuseli platit. Velká paráda. Po nezbytném focení jsme se vydali zpět na cestu dolů do městečka Malaucene. 25 km sjezd byl v oblasti snů. Rovná a široká silnice dávala pocit bezpečí, takže jsme uháněli dolů až 80 km rychlostí a to jsme se museli krotit. Společně jsme se shodli, že to byl cyklistický orgáč jak stehno. Po navázání kol jsme se šli projít do malebného městečka. Prošli jsme cyklistický obchod a trochu jsme slintali nad vystavenými exponáty. Po nějakém čase se ozval Jarda. Hlásí defekt. Máme ho vyzvednout u města Carpentras, že čeká u cedule. Jak řekli tak udělali, za půl hoďky čekáním ztrápený Jarda naložil kolo do Atleta a vydali jsme se na zpáteční cestu. Cílem bylo dojet co nejdále na sever a přiblížit se městu Verdun. Cestou jsme hodnotili den a kolem druhé hodiny ráno jsme ulehli na pěkném parkovišti na trávník a než bys řekl švec, všichni spali.
Celkový pohled z vrcholu
nebo ti vykropím na držku močovinu
Cukráři, ty debile,laskominu mázni
a potom pro mě za mě třeba zmizni.
Pátek 14.8. Verdun
Ráno jsme se probudili celkem svěží, po ranní očistě jsme pokračovali dál směr Verdun. Řekli jsme si ,že si najdeme pěkné místo u nějaké vody a tam se dospíme a dáme se do kupy. Také bylo potřeba dokoupit zásoby. Zastávka v Super U nám k tomu dala příležitost. Nějaké víno, sýry a bagety. Mladý Fíďák si vezl v košíku nějaké víno a dvě velké bandasky něčeho. „Co to vezeš," dostal zvídavou otázku od Mišáka. „To je aviváž, ale to se blbě chlastá," zlomyslně zařehtal provokatér. „Drž hubu, hlavně mně ušetři blbejch keců magore," odpověděl podrážděně a vzteky rozcupoval francouzský výtisk Lisabonské smlouvy. Kolem jedenácté hodiny jsme si řekli to je to správné místo. Na mapě je most přes řeku přímo před námi. Zastavíme a jdeme se podívat. Most byl sice pěkný, ale řeka byla totálně vyschlá, voda nikde nebyla. Co se dalo dělat, jeli jsme dále. Najít. Nalézt. Někdo moudrý řekl, že nalézat je víc než vynalézat. A tak jsme hledali dál. Jak už to tak bývá, štěstí se rozhodlo právě utábořit se u nás. Před námi najednou plavební kanál a spousty vody.
Plavební kanál, místo relaxu
Hledáme přístupovou cestu k vodě. Cesta je přehrazená závorou. „Co budeme dělat?" povzdechl si Honza. „Nemáte někdo od té závory klíče?, řekl Jarda. „ A co uříznout zámek,"rázně pronesl Mišák. „ A nešlo by to objet vedle té závory, to by jistě šlo,"šibalsky pronesl Yenda. Roman zařadil prudkost a za chvíli jsme měli závoru za sebou a krásnou louku s plavebním kanálem před sebou. Rozhodili jsme karimatky a už jsme si lebeděli pod krásnou hruškou.Zděnda sice tvrdil, že je to topol, ale Honza pravil, že topol nemá takový divný šišky a je menší. Vznikla debata co je to vlastně za strom. Společně jsme se dohodli, že tomu stromu budeme říkat hruška. Odpoledne strávené pod hruškou nic neděláním, válením a lenošením má také něco do sebe. Sledovali jsme, jak voda teče chvilku doleva a za chvíli doprava. Zajímavý technický úkaz. K tomu se popíjela la bomba a pivo. Mišák vypadal nenasytně a chlastal jako kráva o žních. Yenda se nenechal zahambit a výsledek se dostavil. Oba se zmastili během chvilky jak klokani a bavili se tím, že počítali a hodnotili projíždějící děvy na kole. Mišák má neomylný zrak a tak i na dálku dokázal odhadnou kvalitu. Koupání bylo velice příjemné a najednou byl čas k odjezdu. Mišák si ustlal v Atletu a dvě hodiny o něm nikdo nevěděl.Objevit památník bitvy u Verdunu nebylo ani pro tak protřelé cestovatele jako jsme my lehká věc. Ve městě Verdun jsme jezdili pěknou chvilku, byli jsme třikrát v nákupnim centru a šestkrát na radnici, cestu na bojiště né a né najít. „Ještě tak vědět, jak se řekne francouzsky památník," pronesl Roman, když jsme se už asi po páté neúspěšně domáhali domorodců, aby nám ukázali správný směr. Nakonec jsme měli štěstí a za chvilku jsme vystupovali na parkovišti u památníku bitvy první světové války.
V roce 1916 zde na obranu citadely padlo 400 000 Francouzů a přibližně stejný počet Němců. Pohled na 400 000 bílých křížů vyvolává trýznivé pocity v každém návštěvníkovi tohoto místa. Z místních poutačů se dozvíme, že se tady krade, a že každou vteřinu na toto bojiště dopadly tři dělostřelecké granáty v bitvě, která trvala více jak půl roku. Všechny vesnice v dosahu bitvy zmizely z povrchu země, a že zde není ani 1m2, na který by nedopadl granát. Okolní krajina je posetá děsivými památníky, zákopy a pevnostmi. Všude přítomné zákopy dávají jasnou odpověď, jakou měli tehdejší bojovníci šanci na přežití. Po prohlídce betonové pevnosti Fort De Douaumont jsme bojiště opustili se smíšenými pocity.
Vyrazili jsme si hledat místo na spaní. Nehledáme dlouho a objevujeme místo pěkné a klidné. U kraje silnice je vykrojený kolmý pruh trávy přesně pro našeho Atleta. Krásná loučka u lesa asi 100m od silnice. Všem se okamžitě zalíbila a začínáme chystat večeři. Poslední večeře se ujal Jarda s velkou noblesou. Debata, co udělat, se vyřešila sama. Ani nevím co jsme jedli. Udělaly se zbytky. Dostal pochvalu, ale vzápětí také vynadáno, že měl vařit takhle celý týden. Poklidnou pohodu narušil až nějaký zbloudilec, který si nás přijel zkontrolovat. Asi to byl hajnej. Ani nevystoupil z auta omrknul nás a pokračoval dál. Mišák tvrdil, že to byl nějaký záletník a jel se podívat, kdo mu obsadil jeho hotel Hillary. Noc proběhla klidně. Z lesa se sice ozývaly podivné zvuky, ale nikdo jim nevěnoval velkou pozornost. Zato velkou péči všichni cestovatelé věnovali zbytkům alkoholu. Piva se počítaly už jen na jednotlivé kusy a vínka bylo taky méně než v minulých dnech. Začala příprava na spánek. Mišák neustále hledal nějaký vhodný plácek. Pořád se mu něco nelíbilo. Když se konečně uvelebil tak zaúpěl. „Kurva, zase nějakej blbej šutr," ale už nehodlal měnit polohu i místo.„ Proč se neodvalíš o kus dál?"dostal štiplavou otázku. „Protože podle posledních výzkumů je takto zhotovené lůžko nejlepší pro páteř, a já tímto způsobem spojuji spánek s léčením. Po dopití posledního pivka jsme si popřáli dobré noci a šlo se spát. Na nebi oranžový měsíc a nikde nikde stopa po člověku, světlu z okna či zvuku motoru. Nic. Ticho.
Neviděli jste tu prosím Andělu? Tázal jsem se já v putyce k večeru
copak ti zas, kamaráde drahej , slíbila ta přitroublá svině Anděla
Andělo! Ty kurvo! Svině mokrá, držko přiskříplá
Sobota 15.8. Mosella 28 km
|
|
Vstávalo se celkem brzo, asi tak kolem deváté. Snídaně byla jako vždy vydatná a bohatá. Po ranní kávě jsme v 11.15 zamávali poslednímu tábořišti. Cílem byla řeka Mosella a její vinná stezka. Brzo jsme překročili německou hranici a projeli město Trier. Řeka byla lemována vinicemi, které se rozprostíraly na strmých stráních po obou březích. Silnice vedla podél řeky a bylo se stále na co dívat. Německé vesničky a městečka byly jako vždy vzorně uklizené a načančané. Stylové hospůdky a nálevny přímo nabízely k zastavení a posezení.
Mosella- start na molu
U městečka Trittenheim jsme naskočili na kola a po pěkné cyklostezce jsme jeli podél řeky střídavě na levém či pravém břehu. Cesta utíkala celkem svižně. Bylo stále na co se dívat. Všude plno cyklistů. Po řece pluly lodě nahoru i dolu. Vychutnávali jsme si pohodovou jízdu po rovině. Nejvíce zářil Jarda. Žádný kopec a všude lidé , kterým rozuměl každé slovo. Rozvážně šlapal a rozdával úsměvy na všechny strany a brzo nám zmizel z dohledu. V jednom městečku najednou Honza hlásí defekt. Nadával jak zkušenej dlaždič. Po výměně duše jsme se jali dohánět spokojeného cyklistu.
Jedeme a najednou jsme u malebné hospůdky a Jarda popíjí pravé mosellské. „Pánové, to je lahoda to musíte ochutnat,"vybídl nás. Opravdu nelhal. Víno mělo všechno, co dobré nebo lépe vynikající víno má mít. Barvu, chuť, jiskru, buket, chuť po mandlích, jahodách, dubu, rozinkách, pivu a nesedalo na patro,. Za dvojku každý z nás zaplatil 3 Eura. I přes tento kaz jsme si objednali další džbánek, Jarda pohotově tlumočil naše přání. Mladá šenkýřka i starší vinař byli evidentně spokojeni, že nám chutná právě z jejich sudu. Pohodovou atmosféru narušil až pohled na prázdné kolo Jardového bicyklu. Rychlá výměna duše a pokračovalo se dál do městečka Wehlen, kde nás očekával Roman s Atletem. Poslední společná obědovečeře, koupání pod zdymadlem a hurá domů. Na Kladno jsme přijeli pozdě v noci, spíše k ránu. Dojeli jsme zdrávi a spokojeni. Všichni jsme se navzájem ujistili,že to byl pěkný výlet a stál za to.
Parchante, já bych tě hvízdl pendrekem
že by ti, parchante, ruplo za krkem
Parchante, já bych tě karabáčem vzal
že bys, ty parchante rohy šůroval
Městská brána - Trier
A tak to vše viděl a zapsal Fída.