Zdroj: http://www.fidak.cz/2009/ohre  •  Vydáno: 12.9.2014 14:13  •  Autor: fida

ohře

Ohře 12.-.13.9. 2009  Vary - Vojkovice, Stráž nad Ohří - 20km

Sobota 12.9.

V tomto termínu se každý rok jezdí Teplá a Střela. Vzhledem k technickým úpravám Žlutické přehrady se voda nepouštěla, a tak se vyrazilo pouze na řeku Ohři. Sešli jsme se v hojném počtu před sedmou hodinou. Počasí opět přálo a tak se v osm vyráželo směr Vary. Kousek za Kladnem v Kačici jsme měli menší poruchu na buse. Po slabé půlhoďce jsme frčeli už v dobrém rozmaru vstříc novým zážitkům. Nebýt Milana tak tam stojíme ještě dnes. V Řevničovské samošce jsme doplnili zásoby a hurá na Vary. Cesta ubíhala v klidu a míru. Kousek před Petrohradem se ozvala obrovská rána. Prasklá nám zadní guma, pomyslil si náčelník. Skutečnost ale byla jiná. Když jsme zastavili, v levém pangejtu trčelo čumákem do silnice zdemolované auto. Naši kluci záchranáři se hned vyhrnuli a začali konat svoji občanskou povinnost. Chtěli pomoci nešťastnému řidiči. Z auta zvolna vystoupila pěkná mladá baba, jen trochu poškrábaná na ruce a na čele. Fanál a spol jí okamžitě poskytli péči a za chvíli byla ovázaná všude. Ani nestačily obvazy. Kde se vzal, tu se vzal, najednou tam poletoval chlap v zelených hadrech a razantně uděloval příkazy.„Ty nikam nepojedeš." Křičel na řidiče kamionu. „ Kde to stojíš, stoupni si támhle! Ty zavolej sanitku! Ty nic neříkej!" Lítal tam jak zapálený noviny. „Co tady blázníš," povídá Hrobník. „ Já jsem policie ČR. Tak ukaž průkaz! Zelený hadry má každej magor a ty budeš nejspíš u myslivců,"důrazně ho poučoval Erik. Chlápek sice začal mávat nějakou průkazkou, ale po chvilce aktivitu vzdal a odjel neznámo kam. Za chvilku přijeli policajti, hasiči, záchranka a vše se vysvětlilo. Ženská v momentě, kdy jí zrovna předjížděla Octávie, se rozhodla nás také předjet. Malér byl na světě. Levá, pravá a auto rotovalo vzduchem a pak už jenom pana orel, pana orel. Výsledek, auto na odpis a my jsme dvě půl hodiny stáli a museli jsme pít lihoviny. Konec dobrý, všechno dobrý.

Na vodu jsme dávali kolem půl druhé. Aleš loudil na náčelníkovi laminátovou loď. „ Tady máš plasťáka, už jsi zničil tři lodě." Řekl rázně náčelník. „Ale já už nic nezničím už vím, jak na to, nejsem blbej a mám oči," odpověděl zkroušeně Aleš.„ Tak bude po tvém," řekl náčelník, a ukázal na jednu laminátovou Vydru. Voda byla příjemná, i když jí nebylo moc. První zastávka se udělala na Hubertusu. Zde se trochu blbnulo na vodě i na břehu. Teplé slunné počasí bylo ideální na vodní hrádky. Asi po hoďce jsme pokračovali dále do Dubiny, kde jsme zastavili přímo u hospody. Hrobníka kluci vyložili zmaštěnýho jak klokana vedle lodi, aby se trošku vyspal na břehu. Dali jsme si nějaké jídlo a pivko. Jako každý rok jsme se pak dohadovali u společného lístku s hospodskou co bylo placené a co ne. Ta ženská je pořád stejná kačena a příští rok to na nás vybalí znova. Kolem 18 hod jsme spěchali dále. Do Vojkovic jsme dojížděli za tmy. Kemp byl slušně zaplněný už nějakou jinou vodáckou partou. Stavění stanů a rozdělání ohně byla pro všechny už jenom rutina. Když začal praskat oheň, vynořila se otázka co dříví. Erik se jen usmál a za chvilku přitáhnul spoustu klacků. „ Kde jsi to vzal." „ Ale támhle je parta nějak nalitejch  pitomců, ani si nevšimli, že jsem jim to vzal. Mají dřeva, že nám vydrží až do rána."To budou určitě nějací pořádní vymaštěncii, ale ne z Kladna," kontroval někdo z davu. Tak se sedělo, vyprávělo, hodnotilo. Všichni se shodli na tom, že jízda po řece, když je tma může být zajímavá a mít pořádný napětí. Probral se i Hrobník a vyprávěl co se mu všechno zdálo. Když udeřila půlnoc začalo se pomalu chodit spát. Někteří naší vodáci a také vodačky měli veliké potíže si najít svůj stan. Jedna zkušená vodačka, už jsem zapomněl její jméno vzala stan útokem. Vykročila rázným nekoordinovaným krokem a po hlavě se vřítila do jednoho stanu. Byl to povedený kousek, ale i přes zavřený zip se dostala do cizího stanu. Uvnitř nic netušící spáče  pošlapala, poválela a poslintala. Pak něco zamumlala a vyrazila do tmy hledat svoje stanové plátno. To po určité selekci našla a vřítila se do něj s patřičnou razancí a v okamžiku tvrdě spala. Nohy venku a tělo uvnitř. V této poloze yydržela až do oběda.

Druhá vodácká parta, to byli vodáci slušné ligové úrovně. Už jak jsme dojížděli hádali se u ohně a dokonce si vyhrožovali fyzickým napadením. Asi byli moc utahaní a měli k tomu pádné důvody. Nějaký Mário to musel být jejich prvotřídní kanec. Měl tam ve stanu v parádě dvě vodačky, které řvaly, jako když se do nich dalo hejno sršáňů. Taky se ozvalo, „Mário, nebuď kurva a střídáme." Mário neslyšel a také nevnímal. Když je obšťastnil, tak se zpil a usnul. Holky si vjely do vlasů a všichni v kempu věděli, jak to vlastně bylo a které věnoval větší péči. Sice jsme to všichni věděli, ale spát se při tom nedalo. Do toho ve vedlejším stanu někdo řešil žaludeční potíže za velikého dávení a řvaní. Pěkná estráda a slušná noc.

Neděle 13.9.  

Ráno bylo chladné i když slunečné. Vodáci se různě probouzeli a vyptávali se, jak to všechno večer probíhalo. Začaly padat hlášky typu. „ Co jsme to pili, já mám žízeň že bych vypil i žhavou lávu." Tyto rána bývají vždy velice kvalitní. Sešli jsme se u bufetu a dávali si pomocné dopolední pivka. Někdo čaj, někdo rum . Najednou se na stole objevila láhev rumu pražské gardy a jegrmajster. Za velikého hlaholu a rozebírání včerejší noci padaly nádherné fóry, situační humor měl prim. Náčelník, který vybral peníze na kempovné šel platit. Když se vrátil povídá: „ Zbylo mně tři sta korun a ty propijem. Yenda povídá : „ On ty prachy nechtěl?" „ Chtěl,ale  já mu je nedal."Tato hláška rozveselila všechny přítomné a pivo teklo proudem. Z odjezdem jsme nemuseli spěchat protože autobus se opravoval po včerejším karambolu. Kolem poledne jsme naskákali do lodí a odjeli jsme necelý jeden km do pěkného mlýna na oběd. Zde jsme byli úplně sami. Mlynářka měla radost, že má kšeft a my zase že už zase sedíme v putyce. Někdo si vzpomněl, že má narozeniny tak se daly panáčky a za zpěvu kořalička kořala se to otočilo ještě několikrát. Pak nás čekalo ještě několik km na řece. Na ty nebude Aleš vzpomínat s láskou. Na jedné docela zajímavé peřeji Aleš s rozumem a rozvahou vyhodnotil situaci jako příznivou, a vrhl se do zdolání živlu přímo po hlavě. Výsledek, loď přetržená na dvě půlky a Aleš ještě teď neví, kde udělal chybu. Do Stráže nad Ohří jsme dojeli kolem 16 hod a na Kladno po 18 hod. Opět to byl pěkný víkend, na který stojí za to zavzpomínat s láskou a úsměvem.

Tak to viděl a zapsal Fída