Sraz všech účastníků zájezdu byl stanoven na 18. hod. Tentokrát přišel na čas  i J. Kraic, takže se vyjelo v čas. U Diplomatu jsme dopakovali Fandu, Petra Štěpána a Pepína. Pepíno opět nezklamal, přišel sice včas, ale byl vybavenej jak Sebastián. Měl sebou starou belu, pytlík na cvičky a bez peněz. V 19.20 hod jsme vyrazili směr Rumunsko. Tak, jak to bývá zvykem, začal kolovat busem antivykulín. Šel z ruky do ruky, ale jindy vždy aktivní Jarda Kraic, to zřejmě podcenil. To jsme poznali na hranicích, když maďarský celník, při pasové kontrole plynnou maďarštinou oznámil, že má propadlý pas. Jarda sice z kraje nechápal, oč tu běží, co vlastně chce. Pak se zakuckal, zamumlal neptudum a začal valit oči, že mu lezly z důlků, jak rousnice po dešti. „A do prdele, já jsem ale vůl, já si vzal ten druhej!“. „Tak ukaž občanku“, přispěchal hned Myšák s radou. „Tu jsem si nevzal, abych jí neztratil“.„To je chytrý,“ opět někdo pronesl. „Každej Maďar může za to, že je Maďar. Vem íbršvunk a per ho po tlamě!“, ozvalo se opět v  buse. Jardovi naskočily na čele kapky potu, že to ani nepobral froťák. „Je to správný doživotní velitel blbů“, zaznělo odněkud zezadu. Ale i tato hláška nepomohla, a tak jsme se s Jardou rozloučili, a s příslibem, že nás někde dohoní, jsme vyrazili dále bez zkušeného vodáka směr Oradea.

Pátek 27.7.    Oradea - Suncuius 

                                                                                                                                   Na hranicích jsme měnili tvrdou rumunskou měnu kolem deváté hodiny ráno a v 13.30 už tábořili u břehu řeky Crisul Repede u vesnice Suncuius. Bylo pěkné počasí, takže se koupání v řece přímo nabízelo. Na večer se vydali všichni na prohlídku nedaleké krasové jeskyně Vadu Crisului. Kolem byl šílený binec: petky, igelity, plechovky a do jeskyně jsme se dostali po lanovém mostě, který měl nejlepší časy už hodně dlouho za sebou, klasické Rumunsko. Řeka byla pěkná a bylo i dost vody, takže jsme se všichni těšili, až ji druhý den pokoříme. Večer byla solidní pařba u ohně. Padali zas pěkné hlášky. Vzpomínalo se i na zkušeného krajana. Kde je mu asi konec!? Ze samého žalu se skoro celej mančaft opil. Bečoun přispěchal s novinou, že zbloudilec dorazí zítra v 8.30 do Oradei, a že si ho máme vyzvednout na nádraží. Roman se orosil, když si uvědomil, že ho poveze 40 km na nosiči své malé čivavy. Všichni uléhali s myšlenkou na cestovatele Jardu a spalo se všem moc dobře.

   Sobota 28.7.  řeka Jadul a Crisul Repede

Ráno nás probudilo sluníčko. Při prvním pohledu na řeku jsme zjistili, že je zhruba asi o 60 cm míň vody, diskuse kudy to pojedem přerušil opět nositel dobrých zpráv Bečoun: „Starý vodák  zaspal ve vlaku a vystupuje v Cařihradu, tak že se příjezd odkládá na neurčito“. Zatímco Jarda sedí ve vlaku a cestuje po Rumunsku, Pepa Arnold prohlásil: „Je to hovno švejkofil, neumí ani zastavit rychlík“. Mezitím si Myšák sedl do  rumunského hovna, a tím náramně pobavil  všechny přítomné vodáky a turisty. Po snídani kolem deváté vyráží na svou první turistickou výpravu skupinka  vedená Pepou Arnoldem. Vodáci zamířili  do údolí Jadulu. U vesnice Bulz kousek nad přehradou jsme zastavili v místním obchůdku. Nakoupilo se a pilo všechno možný. PB měl velkou radost ze života a strašně se vožral. Na vodu jsme dávali  kolem poledne.  V řece bylo  dost vody, a tak jsme se odhodlaně vrhli do peřejí  W W 2-3 . PB po čtyrech dolezl do lodě a hned se cvaknul . V další půl hodině pobyl ve vodě s Renatou víc než je zvykem. Po několika km PíBímu narostly žábry a Renata odmítala další spolupráci s opítým sportovcem. Tonda předčasně ukončil se Zdenkem Mrazikem plavbu po řece se slovy: „Život mám radši, nejsem magor, končím“. PB se mezitím nacpal do kajaku a se slovy: „A co já?“, se odvážně vrhnul do drsných vln Jadulu. Ostatní si radši oblékli vesty a pokračovalo se v plavbě dál. Když se na některé lodi podával antivykulín, kde se vzal tu se vzal objevil se PB a svým: „ A co já?“, žadonil o doušek. Po několika záludných peřejích se předvedl také Bečoun, ukázkové cvaknutí na rozhraní mu zaručilo hlavní roli večer u ohně společně s PB. Počasí opět přálo a tak jsme ani nezaregistrovali přítok Crisulu. Po několika hodinách parta doplula až do tábořiště, kde jsme nedočkavě očekávali naše turisty. Ti  dorazili  utahaní a plni zážitků. V 18.30 hod přijíždí konečně vlakem krajan Jarda a  vše se  točí kolem něj. „Jardo v kolik jede vlak do Bukurešti?“, „…a kde se přestupuje do Cluje?“. Na všechny takové otázky musel odpovídat dlouho dlouho do noci. Mezi tím, jak byl nervózní z přívalu otázek, odhodil papírek na zem, a pohotová Eva pravila: „Tak to seš ty, co tady hází papírky po zemi a já je sbírám!“. Spí se pod širákem a noc je plná balkánských hvězd. Usínáme spokojeni, že jsme opět všichni pohromadě, jako velká rodina.

Neděle 29.7.  údolí Peklo

 O časné vstávání se postaral déšť. K snídani si Myšák vaří sekerkovou polévku. Byla velice chutná. Pak následuje hromadná očista v řece, mužská část se koupe na vostro, dámská část hodnotí mužské pozadí a kdoví co ještě. V této soutěži vyhrál Bečoun těsně před Jardou. Kolem desáté dopoledne odjíždíme do údolí Peklo na řece Jadul. Opět se zastavujem v našem osvědčeném krámečku a nakupujeme víno nevalné kvality a nějaký antivykulín. Cesta do 7 km vzdáleného cíle podél jezera nám trvá přes dvě hodiny. Roman přišel o spoustu vlasů při pohledu, po čem se musel jeho bus trmácet, Pasti, výtluky, ideální terén pro hoškovou buginu. Večer si Standa štukatér vylepšil fasádu v místní cabaně asi 20 ti kousky piva. Hospoda nic moc a obsluha ještě horší. Večer zas u ohně a probírá se všecko možný a nejvíce všudypřítomný a neskutečný bordel po Rumunech.

Pondělí 30.7.  řeka Jadul  a Crisul  Repete

Budíček v 7.30 a odjezd zpátky podél jezera na řeku Jadul. Na vodu jsme házeli kolem poledne u mostu. PB se divil, co to jedeme za novou řeku. Z minulé plavby si totiž vůbec nic nepamatoval. Není se co divit. Orientační dechová zkouška mu v ten den prokázala 3.7‰ pod kůží. Opět nám přálo počasí. Bečoun se zas předvedl na protrženém jezu.  Zuzka si stačila ještě našampónovat hlavu a už jenom splachovala pěnu. Plovoucí piva jim ochotně pomáhali lovit šikovnější posádky. Velký kaskadérský kousek předvedl Fída, podcenil proud a ten s ním třískl o  pilíř mostu. Za velkého řevu ostatních zachraňoval loď a překvapenou Renču. Jinak plavba proběhla v poklidu. Na večer jsme přejeli přes město Cluj do Turdy a spaní si našli nedaleko soutěsky, kousek od vesnice u mostu. Spaní bylo na tvrdém podkladu a rozdělaný oheň uhasila turbo bouřka, jak by řekl náš kamarád Pinda. „To byla bouřka, že si to nikdo třicet let nezapamatoval“.

Úterý 31.7.  soutěska Turda

Tradičně nás přivítalo pěkné počasí. Roman hned z rána provedl průzkum okolí na čivavě. Zjistil kudy vede cesta do soutěsky Turda. Na začátku rokle jsme koupili několik zbytečných suvenýrů a vyrazili do kaňonu. Pepíno po 100 m začal fňukat, že ho bolí noha. S pomocí hole a výhružek, že už nedostane pivo se doplazil na konec. Soutěska byla 3,5 km dlouhá a místy až 300 m hluboká. Přes malou říčku byly nastraženy torza lanových mostů. Opravdu velký zážitek dostat se na druhou stranu! Všudypřítomné odpadky všeho druhu nás už ani nepřekvapovaly. Jinak moc pěkné. Na zpáteční cestě byla zastávka na hodinku v Turdě, vyměnit valuty. Odpoledne  jsme v údolí Arieše navštívili jeskyni Huda Lui Papará, která je součástí největšího jeskynního systému v této oblasti. Vchod do jeskyně byl ve velmi zanedbaném stavu a bylo dost obtížné ho najít, samé kopřivy a roští. Řeka Arieš měla málo vody, tak jsme dojeli až do městečka Garda de Sus, což je brána do Apuseninské oblasti. Našli jsme pěkné místo na spaní za městem na břehu řeky. Večer se hodnotil den u ohně jen stručně. Jediným vzrušením bylo, že PíBího a Standu poštípaly vosy. Standa dostal žihadlo přímo mezi oči, PB do ucha, hlavy, ruky a kolena.

Sředa 1.8.    ledová jeskyně Skarisoara

Vstávání kolem osmé, slunce už pražilo a kolem desáté jsme vyšli na túru do hor. Naším cílem byla ledová jeskyně Skarisoara. Po cestě se všichni kochali krásou krajiny. Chudé dřevěné chatrče nás fascinovaly satelity, které se na nich skutečně vyjímaly! Po třech hodinách šlapání do kopce, jsme se s nadšením občerstvili studeným pivem v místní cabaně. Vstup do jeskyně vedl přes malou rezavou branku a pokračoval po velmi zchátralém kovovém schodišti To se táhlo podél skalní stěny směrem dolů, asi 30 m. V dolní části se pak už lezlo po čtyřech, a to po ledových uklouzaných plotnách. Schodnice už nebyly. Zábradlí představoval rezavý drát o průměru 5 mm asi tak 20 cm nad zemí. Docela nás to všechny pobavilo, rumunský průvodce jenom tupě civěl, a divil se, čemu se smějeme.

Uvnitř jeskyně je nashromážděno 70 000 kubických metrů ledu, ještě z doby ledové, a ten je místy až 15 m silný. Když jsme vylezli nahoru, byli všichni rádi, že máme ten děs  za sebou.

Na zpáteční cestě Pepíno lamentoval, stěžoval si na život. Když pajdal, tak prohlásil: „Buděm žalovat cestovku, asi tady vypustim dušu, v těch bídnejch horách“. Také jsme viděli rumunskej servis na opravu válcovaček. Na cestě u lesa byla rozebraná válcovačka, jeden válec tam, druhý tady, spousta ozubených kol a vany  s olejem, akorát mechanici nebyli, asi byli na svačině. Po návratu do tábořiště nás čekalo překvapení. Myšák, Tonda a Adéla s Týnou se šli vykoupat do řeky. Kluci byli na vostro a holky nahoře bez. To rozčílilo místní obyvatele natolik, že zavolali mravnostní policii. Policajt začal okamžitě jednat, a to za vydatné pomoci Rumunek. Holky vypadly brzo z kola ven, když Roman prokázal, že jsou to vlastně ještě děti. Policajt sice kroutil hlavou, když viděl, jak jsou děvčata ve svých čtrnácti vyvinutá, ale po předložení pasů musel rezignovat. Ve hře zůstal Tonda s Myšákem. Po dlouhé rozpravě, vedené všemi světovými jazyky, policajt prohlásil, že jsou oba  úchylové, a že u nich nikdo nebude strašit místní ženy. Dlouho pak nebylo jasné, kolik vlastně budou adamité platit. Chvilkami to vypadalo, že Myšák 500 Lei za svoje 5cm dlouhé hovado co spatřily zhrzené ženy. „Tak Tondovi bude stačit 100 Lei“, ozvalo se z davu. Nakonec  Rumuni od pokuty upustili, a stačilo jim, že jsme okamžitě opustili tábořiště. Po hodině jízdy a hledání vhodného pro spaní jsme zatábořili na malé silnici v lese. Řidiči ze samé radosti, že mají šichtu za sebou, vypili litr rumu a jako prémii si dali Myslivce. Alkohol začal učinkovat rychle, smáli se všemu. Smích jim došel asi po hodině, když se objevily tři  policejní auta. Opět nás vyhazovali, a vůbec jim nevadilo že je pokročilá doba a řidiči jsou nachcaní, jak vězeňskej kýbl. Rychlé balení a rychlý odjezd zavinil, že jsme ve spěchu zapomněli vzbudit Petra. Rumunská důslednost ho zachránila od ranního šoku, kdy by se probudil sám a sám. Po další půlhodině velmi opatrné jízdy autobus zaparkoval na odstavné ploše v lese . Diskuzi  jsme vedli kolem unikátního kravince a všichni přemýšleli, kde jsme udělali chybu, že nás ti Rumuni dnes tak neměli rádi. Dlouho do noci se většina vodáků  lekala, kdykoli uslyšeli z dáli zvuk auta. Až notná dávka alkoholu zahnala chmury a mohlo se jít konečně v klidu spát. Eva ještě prohlásila: „Tady je to bezva, že jsme sem nejeli hned“.

Čtvrtek 2.8.  Medvědí jeskyně

Ráno nás čekal přesun do městečka Chiscau, kde byla ke shlédnutí světově známá Medvědí jeskyně. Impozantní vstup nás všechny ohromil. Vstupní hala, pokladna, kachličky na záchodě... Na Rumunsko trochu nezvyk a přepych! Nejvíce se však jeskyně líbila všem našim děvčatům. Rozplývaly se nad skutečností, že jsou právě v největším sex shopu co kdy viděly. Od stalagnitů a stalagnátů nemohly odtrhnout oči. Nejedna zažila po dlouhé době pořádný orgasmus. Jen v hloubi duše každá z nich litovala, že se na ně nesmí ani sáhnout! Aspoň si tedy exponáty fotily. Po prohlídce někteří jedinci vyrazili prozkoumat další nedalekou jeskyni Focul. Většina účastníků však lenošila na břehu malého potoka a užívala si slunce a velké pohody. Na místním jarmarku jsme zakoupili suvenýry a kovbojské klobouky a navečer pak vyrazili směr Oradea hledat poslední spaní v Rumunsku. Jako vždy byla naše volba šťastná. Našli jsme bezva hotel Hilari v pěkném lese. Po večeři se sedělo u vařiče a trochu se hrálo. Bylo třeba zlikvidovat poslední zbytky alkoholu. Nálada stoupala úměrně s vypitým chlastem, což dokresluje výrok Bečouna: „Já jsem tak vožralej a slabej, že kdyby se mně chytla mladá holka, tak se jí neubránim“. Tonda třískal do kytáry, jako kdyby měl hluchýho dědu. Zpíval songy „anglicky“ a Pepíno ho doprovázel lahodným hlasem horského pastevce a souhlasně přikyvoval, jako že všemu, co Tonda zpívá, rozumí. Je však fakt, že Tondovi nerozuměl vůbec nikdo. Míra Jiras však byl jediný, koho  trápila Tondova angličtina. A hudební produkce zas vyprovokovala Pepu Arnolda k tomu, že chtěl použít hrubé násilí na jejich umlčení. Když se schylovalo k nejhoršímu a chtěl zasáhnout, zasekl se mu, naštěstí, zip u spacáku. A když konečně vylezl, tak zapomněl, proč vlastně vylezl. Asi je už starej… Jinak noc proběhla v poklidu.

Pátek 3.8.  Balaton Fenyres

Ráno všichni zabalili a vyrazilo se směr Balaton. Po celodenním přesunu jsme se ubytovali v kempu v městečku Balaton Fenyres. Teplé sprchy načaly moc příjemný večer. Posezení v místní čardě nás všechny naladilo na dobrou strunu, noc byla příjemná a teplá.

Sobota 4.8.  aqvapark  Kehida

Po ranní koupeli v jezeře přišel přesun do městečka Kehida nedaleko Hevízu. V místním aqvaparku jsme se vyřádili a pobavili všichni dosyta. Spousta atrakcí a hospůdek nám všem zvedla náladu, takže kolem 17. hod se mohlo vyrazit hledat příjemnou zájezdní hospůdku, neboť měl následovat rozlučkový večer. Zas jako vždy jsme dobře uhnuli z hlaví silnice. Po několika km nás čekala kouzelná čarda podle našich představ. Přišlo sice  krátké nedorozumění, ale pak pozvala majitelka všechny dál. A mohl začít mejdan. Dobré jídlo, víno a kořalka udělaly dobrou náladu v celém mančaftu. A konečné vyhodnocení vybraných jedinců završilo bezvadnou atmosféru celého týdne. Nejvyšší ocenění dostal nečekaně Jarda Kraic. Získal pohár v kategorii: „Rumunskem napříč za 24 hod.“ Standa jako vždy se stal „Největším píčem zájezdu“, a to za 286 vypitých piv a Hanka si zasloužila plaketu „Za všudypřítomný úsměv“. Trochu vzruchu udělalo sice závěrečné placení, ale to nám nemohlo zkazit už tak pohodu . Odjezd do Kladna v 22.30

Neděle 5.8.

… A příjezd na Kladno kolem osmé hodiny ráno.

Bilance:

Po silnici a cestách jsme ujeli 3684 km.

Sjeli jsme dvě řeky (dokonce dvakrát)  o celkové délce 58 km.

Jako vždy touto cestou děkuji všem účastníkům za vstřícnou a pohodovou náladu po celou dobu zájezdu.

Velké uznání zaslouží též oba řidiči Roman i Milan za perfektní profesionální práci. To, že jste řídili nalitý to nikde nebudu říkat ani to nebudu nikde psát.

Tak to vše viděl a zaznamenal Fída.